Antifosfolipidový syndrom – diagnostika a léčba
A. Buliková, M. Penka
Oddělení klinické hematologie FN Brno, pracoviště Bohunice, přednosta prof. MUDr. Miroslav Penka, CSc.
Antifosfolipidový syndrom je nejčastější příčinou získané trombofilie.
Může vést k významné mortalitě i morbiditě. Jakýkoli orgánový systém a
céva jakékoli velikosti mohou být v průběhu onemocnění postiženy. Z
tohoto důvodu se sám antifosfolipidový syndrom může manifestovat
širokým spektrem klinických příznaků. Bez ohledu na pokroky v pochopení
patogeneze vlivu antifosfolipidových protilátek na jejich cílové
struktury, zůstává antikoagulační léčba hlavím způsobem léčby. V tomto
přehledu jsme se zaměřili na proces diagnostiky u pacientů s
antifosfolipidovými protilátkami a shrnuli terapeutické možnosti.
Na základě poznatků, že přítomnost inhibitoru lupus antikoagulans a protilátek proti β2-glykoproteinu I je více asociována s trombózou nežli přítomnost antikardiolipinů, byla v roce 2002 na jednání standardizačního výboru ISTH (Mezinárodní společnosti pro trombózu a hemostázu) doporučena nová klasifikace laboratorních kritérií pro diagnózu antifosfolipidového syndromu.
Doporučuje rozlišovat:
• typ I: pozitivita lupus antikoagulans a současně pozitivita protilátek proti β2-glykoproteinu I
• typ II: izolovaný průkaz lupus antikoagulans
• typ III: izolovaná pozitivita protilátek proti β2-glykoproteinu I
• typ IV: průkaz jiných antifosfolipidových protilátek (proti fosfatidyletanolaminu, proti protrombinu atd).
Klíčová slova: antifosfolipidový syndrom – proces diagnostiky – terapie
