Antifosfolipidový syndrom - diagnostika a léčba
A. Buliková, M. Penka
Oddělení klinické hematologie FN Brno, pracovi?tě Bohunice, přednosta prof. MUDr. Miroslav Penka, CSc.
Antifosfolipidový syndrom je nejčastěj?í příčinou získané trombofilie.
Mů?e vést k významné mortalitě i morbiditě. Jakýkoli orgánový systém a
céva jakékoli velikosti mohou být v průběhu onemocnění posti?eny. Z
tohoto důvodu se sám antifosfolipidový syndrom mů?e manifestovat
?irokým spektrem klinických příznaků. Bez ohledu na pokroky v pochopení
patogeneze vlivu antifosfolipidových protilátek na jejich cílové
struktury, zůstává antikoagulační léčba hlavím způsobem léčby. V tomto
přehledu jsme se zaměřili na proces diagnostiky u pacientů s
antifosfolipidovými protilátkami a shrnuli terapeutické mo?nosti.
Na základě poznatků, ?e přítomnost inhibitoru lupus antikoagulans a protilátek proti β2-glykoproteinu I je více asociována s trombózou ne?li přítomnost antikardiolipinů, byla v roce 2002 na jednání standardizačního výboru ISTH (Mezinárodní společnosti pro trombózu a hemostázu) doporučena nová klasifikace laboratorních kritérií pro diagnózu antifosfolipidového syndromu.
Doporučuje rozli?ovat:
o typ I: pozitivita lupus antikoagulans a současně pozitivita protilátek proti β2-glykoproteinu I
o typ II: izolovaný průkaz lupus antikoagulans
o typ III: izolovaná pozitivita protilátek proti β2-glykoproteinu I
o typ IV: průkaz jiných antifosfolipidových protilátek (proti fosfatidyletanolaminu, proti protrombinu atd).
Klíčová slova: antifosfolipidový syndrom - proces diagnostiky - terapie
